Jdi na obsah Jdi na menu
 


Boj o přežití aneb lidská lhostejnost?

12. 3. 2013

Velmi zajímavý příběh a úvahu napsal a poslal nám starosta SDH Teplice:

"Na zamyšlení:

Lidská lhostejnost?

Zvykli jsme si na lidskou lhostejnost, kterou nám každodenně přináší televizní zprávy, rádio a noviny. Někdo si možná již zvykl na lidskou lhostejnost, se kterou se denně potýká při své práci. Někdo má možná vlastní zkušenosti s lidskou lhostejností, která ho přímo zasáhla. Mezi tyto, se ode dneška řadím i já. Nečekal jsem, že se s něčím podobným mohu potkat osobně, ke všemu u lidí, kteří se svým způsobem, podílí na výcviku či ochraně.

Dne 5.3.2013 kolem 17 hodiny jsem poblíž rekreační nádrže Barbora u Oldřichova cvičil se svými výstavními Čínskými chocholatými psi. Při návratu k vozidlu mi jedna chovná fena a jeden chovný pes utekli na zamrzlou nádrž Barbora, na kterou je zlákala pach labutí, které tam hnízdí. Než jsem stačil, k hlavní pláži nádrže Barbora doběhnout, byli psy už na druhé straně. Poté se zpět už vrátil pouze pes.

Jelikož jsem neměl u sebe telefon, neváhal jsem, naložil jsem psa do auta, a snažil se oběhnout vodní nádrž, směrem od hlavní pláže až k místu, kde jsem předpokládal, že se fena nachází. Běžel jsem a kontroloval při běhu ledovou plochu, kdyby se náhodou objevila.

Po kilometrovém běhu jsem narazil na otevřené dveře potápěčského centra Barbara, a zajásal, uvnitř byli dva potápěči oděni do neoprenových obleků. Sotva popadající dech jsem se snažil vysvětlit vzniklou situaci mého psa, který se ze zamrzlé nádrže nevrátil. S klidnými slovy mi bylo sděleno, že nádrž je pochůzí, poněvadž před chvílí se vrátili z druhé strany. Poté se mě ještě zeptali, jestli chci půjčit klacek, přičemž vedle nich na zemi ležel gumový člun. Zjistil jsem, že zde nepochodím a vydal se na záchranu své feny sám.

Hned po padesáti metrech běhu jsem zaslechl štěkot feny, přičemž jsem se po ledu vydal tím směrem. Fena se propadla v místě, kde voda z kopců vtéká do nádrže a led není více jak padesát metrů od břehu zamrzlý.

Přibližoval jsem se, klouzáním k místu propadu, a čím blíže jsem byl, tím více jsem slyšel, jak led praská. Zhruba dvacet metrů od ní se led prolomil a já skončil ve studené vodě také. Nastal boj o vlastní život. Nepomáhalo volání, nepomáhalo ani sápání se na led nazpět, led stále praskal. Již jsem si sám říkal, že takto nemůžu skončit a snažil se stále hlasitěji přivolat nedaleké potápěče, či někoho, kdo mě uslyší. Zhruba po 20 minutách, které se zdály, jako věčnost se mi podařilo dostat se částečně na led a trochu si odpočinout. Po snaze si kleknout jsem se opět prolomil a skončil znovu ve vodě. Dalších 10 minut volání o pomoc a snahy se dostat na led, nakonec přinesly úspěch. Podařilo se mi vysoukat tělo na tvrdší led směrem ke středu nádrže.

Zcela vyčerpaný se doplazil na tvrdší led a pokusil se vstát. Fenu jsem již neviděl. Z posledních sil, zcela zmrzlý a promočený se snažil pohybem a rychlou chůzí zahřát a dostat do auta. Při cestě jsem si všiml, že v potápěčském centru se stále svítí a dveře od garáže jsou stále dokořán. Neměl jsem již další odvahu, těmto lidem se znovu kouknou do očí a snažil se radši co nejdřív dostat do auta.

Nevím, jestli občanské sdružení Potápěčského centra Barbora ví, jaké má ve svých řadách členy, a jestli mají ve své činnosti pomáhat a chránit, ale jako dobrovolný hasič si nedokážu představit, že bych někomu pomoc obmýt. V každém případě nic mé feně život nevrátí a já můžu děkovat pouze bohu, že jsem přežil.

Nedovolte lhostejnosti, která nás obklopuje, aby nás pohltila a potopila.

 

V Barboře dne: 5.3.2013

Pavel Butta

Starosta Sboru dobrovolných hasičů Teplice "

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář